Dokument, Česká republika 2010, 80 min
Scénář: Petr Minařík, Jan Gogola ml.
Režie: Jan Gogola ml.

Situační esej stavu české identity dvacet let od listopadu 1989 se odehrává v kulisách divadla Husa na provázku. V této koláži, sestavené z kombinace dokumentárních, inscenovaných, divadelních a diskusních fragmentů, účinkují Václav Bělohradský, Václav Havel, Jiří Gruša, Vladimír Just, Vladimír Morávek, Tomáš Mozga, Jiří Peňás, Martin C. Putna, Olga Sommerová, Ludvík Vaculík, Maxim Velčovský, Michal Viewegh a další. Východiskem a rámcem filmu se stal projekt DHNP Úsvit v Čechách aneb Kabinet Havel (2008–2009). Režisér Jan Gogola ml. po celý rok zaznamenával průběh tohoto projektu a s účastníky diskuzí – zástupci českých společenských, kulturních a politických elit – rozvíjel v rámci kulis divadelního prostoru témata zacílená na českou společnost. Je zároveň i nekonvenční výpovědí o cyklu představení v brněnském Divadle Husa na provázku (v režii Vladimíra Morávka). Divadlo tak funguje jako sociální jeviště České republiky, na kterém se rozehrávají etudy na celospolečenská témata.

Premiéra před vysíláním v ČT!

Situační esej o české identitě v kulisách Divadla Husa na provázku. V této koláži, sestavené z dokumentárně-inscenovaných, divadelních a diskusních fragmentů, účinkují: Václav Bělohradský, Václav Havel, Jiří Gruša, Vladimír Just, Vladimír Morávek, Tomáš Mozga, Jiří Peňás, Martin C. Putna, Olga Sommerová, Ludvík Vaculík, Maxim Velčovský, Michal Viewegh a další. Východiskem a rámcem filmu se stal projekt DHNP Úsvit v Čechách aneb Kabinet Havel (2008-2009).

Bývalý prezident ukončil debatní cyklus Kabinet Havel

Téměř rok se v brněnském Divadle Husa na provázku scházely osobnosti české vědy, kultury, či politiky, aby společně diskutovaly o tom, jací že jsou dnešní Češi. Ve čtvrtek 19. listopadu se za přítomnosti bývalého prezidenta Václava Havla sešly naposledy, aby formulovaly českou vizi. Seznam hodnot, na kterých by měla stát budoucnost české společnosti, nakonec pomohlo vytvořit 92 českých intelektuálů.

Při posledním dílu akce, kterou spolupořádalo občanské sdružení Dialog a Masarykova univerzita, a kde kromě Havla debatovali folozof Václav Bělohradský, básník Jiří Gruša a politolog Jacques Rupnik, se zaplnil celý hlavní sál divadla. Bývalý prezident si pochvaloval, jak si Češi připomínají dvacáté výročí sametové revoluce. „Myslel jsem, že svátek vzdálený jeden den od víkendu, bude příležitostí pro to, aby si pracující udělali prodloužený víkend. A ono se to nestalo. Chodím u jedné akce na druhou a všude se reflektuje současnost a volá se po budoucnosti. To je velmi povzbuzující,“ popsal Havel.

Ačkoliv Václav Bělohradský vyslovil myšlenku, že hledání vizí, je cesta do pekel, neboť člověk nežije podle svých vizí, ale podle toho, jak pochopil situaci, v níž se ocitl, Havel se vizí zastal: „Lidé si čím dál víc uvědomují, že s dnešní dobou není všechno v pořádku, a volají po nějakém výhledu. Chtějí vědět, jakou cestou budeme směřovat. To, že dvacetileté výročí vyzývá k sebereflexi, je první dobrá věc, která mě, přiznám se, překvapila.“

Česká vize nejen pro rok 2010

Po celý rok se na tomto místě setkáváte s myšlenkami českých osobností vědy či kultury. Různí intelektuálové se svými názory podíleli i na rok trvající akci s názvem Kabinet Havel. Jejím výsledkem je česká vize, seznam hodnot, na kterých by měla stát budoucnost české společnosti. Tady je její část:

Není nic jednoduššího, než myslet si, že blahobyt bude trvat věčně. Nebude.

Společnost naší republiky se začíná pozvolna, ale nicméně nebezpečně, blížit ke kritickému bodu rozpadu hodnot. Ten by se následně mohl zasloužit i o rozpad společnosti. Naši studenti vykazují postupně horší výsledky v řadě oborů- a to zejména ve srovnání s jinými zeměmi.

V rámci Evropské unie zaostáváme v počtu vysokoškolsky vzdělaných osob v populaci.

V národě je zřetelná absence duchovních hodnot. Jak z toho ven? Podporou výuky světových jazyků u celé populace, posílením výuky moderních dějin. Učit přitom musí jen talentovaní a vyvolení. Právě jen ti mohou očekávat, že vzdělávaná generace bude lepší než jsou oni. Pěstovat kritické myšlení. Zvýšit společenský respekt k pravidlům.

Nelhat. Nepodplácet. Nekrást. Nepřejídat se. Nezávidět. Být hrdý na svou zem.

Naučit se znovu úctě a vděčnosti za své bytí. Pomáhat slabším. Držet slovo. Být skromný. Poctivý. Čestný. Slušný. Mít úctu. Jsme relativně malá země a tudíž pro nás není trapnější role, než velikášství. Důležité je rovněž číst si. Svobodně myslet a svobodně mluvit.
Převzít zodpovědnost za věci veřejné. Odmítnout život na úkor budoucnosti.

Naučit se žít život jako službu. Mít radost ze štěstí druhých. 21. století bude stoletím celosvětového rozvoje znalostní společnosti. Naše země má ty nejlepší předpoklady stát se jedním z nevýznamnějších vzdělanostních center Evropy.

Co je samozřejmého na tom, že vůbec existuji? Co je samozřejmého na tom, že existuje – navzdory základním fyzikálním zákonům vesmíru – živý tvor, který se může něčemu divit? A co je samozřejmého na tom, že existuje vůbec vesmír, tento nepředstavitelně velký soubor nepředstavitelně podivných událostí, objektů, jevů a vztahů? Údiv nad nesamozřejmostí všeho, co tvoří náš svět, je prvním impulzem k otázce, jaký to všechno má smysl, proč to všechno je, proč vůbec něco je. To nevíme a nikdy se nedozvíme. Není vyloučeno, že to všechno je zde jen proto, abychom se měli čemu divit. A že my tu jsme jen proto, aby se měl kdo divit. Ale takovými úvahami žádné tajemství neodstraníme. Ihned se lze zeptat: proč je vůbec zapotřebí, aby se někdo něčemu divil?

Jde o to nevzdat to.

Nezkrácenou českou vizi si můžete přečíst na stránkách www.usvitvcechach.cz

Češi se musí naučit sebevědomí

Jsme zakomplexovaní, neumíme pracovat v kolektivu a jako stát navenek vystupovat jednotně. Moc pochvalně se o Češích na předposlední diskuzi z cyklu Kabinet Havel v Divadle Husa na provázku nemluvilo. Snad proto, že všichni tři hosté se díky svým zkušenostem se zahraničím umějí na Česko dívat s odstupem.

O české roli v Evropě a ve světě diskutoval Don Sparling, jenž se narodil v Kanadě, ale od roku 1969 žije v České republice a na Masarykově univerzitě přednáší kanadská studia a literaturu. V divadelním salonku se potkal s novinářkou Petrou Procházkovou, která strávila řadu let informováním o válečných konfliktech a dlouho žila v Rusku, Afghánistánu a Čečensku, a Igorem Blaževičem, novinářem a lidskoprávním aktivistou, jenž pochází z Bosny a Hercegoviny. Ten u nás žije a pracuje od roku 1991 a pořádá filmový festival o lidských právech Jeden svět.

Když se Sparling v roce 1969 přistěhoval do Československa, neprožíval žádný kulturní šok, protože už v něm předtím určitou dobu pobýval. O zemi, kde zůstává dodnes, měl určité povědomí, ale s jeho rozšířením mu třeba kanadská média nepomohla. „Jistě, srpnová okupace z roku 1968 byla každý den i v kanadské televizi. Ale jinak se o vaší zemi příliš nereflektovalo. Kolik lidí na celé Zemi ví něco o Československu nebo Česku? Je to malá země jako Dánsko, a kolik Češi vědí o něm? Houby,“ přiblížil náhled světa na stát uprostřed Evropy Sparling.

Českému národnímu sebevědomí nepomohla ani Procházková. Vzala si Afghánce, a když se v manželově rodině mluví o jejím rodišti, pak vždy jako o Československu. „Nějaké Česko, to oni neberou. Trvají na Československu, které mají spojené s Baťou, čepelkami na holení, vzduchovkami na ptáky a pumpami sigma, které jsme tam hlavně dřív vyváželi,“ popisovala novinářka.

To Igor Blaževič Čechy alespoň trochu pochválil za to, jak jej mezi sebe přijali. „Ale na druhou stranu já jsem bílý, vzdělaný a měšťák. Kdybych byl třeba černý, chová se česká společnost jinak,“ byl přesvědčený ředitel festivalu Jeden svět. V souvislosti s přijetím v cizí zemi si Petra Procházková vzpomněla, jak se postupně měnil přístup Rusů k Čechům. „Nechápali naši něžnost revoluce, ta jim nění vlastní a 90. léta byla plná rozporů mezi námi,“ líčila novinářka. Češi se chystali na vstup do NATO a ona všude cítila, jak to Rusy uráží a berou to jako zradu. „Vnímali to tak, že zrazujeme dlouholeté bratrství. Zvlášť v době, kdy za sebou měli všechny demokratické reformy a mohli jsme být zase spolu. A namísto toho lezeme na Západ, kde nám přece nikdo nebude rozumět.“ Dnes podle ní pro Rusy nic neznamenáme, jsme jen země, přes kterou teče jejich plyn. „Stejně jako většinou malých zemí námi Rusové maličko pohrdají. A my se navíc ještě ztrapňujeme tím, jak vůči nim vystupujeme nejednotně. Jeden politik Rusko kritizuje a druhý tam jede a plazí se za Putinem,“ nebrala si servítky Procházková.

Když se mluvilo o vlastnostech Čechů, padaly přívlastky jako opatrní a málo sebevědomí. Ten druhý se přitom projevuje i v tom, že se neustále ptáme, jací jsme a co můžeme dát světu. Češi se pořád snaží dokazovat, že jako národ mají důvod existovat. Přitom, když si vezmete české země v roce 1000 a 2009, tak pořád jste tady! V Evropě snad není stabilnějšího území. Proč pořád ten strach?“ apeloval na Čechy Sparling a Blaževič souhlasně přikyvoval: „Před Čechy stojí velký úkol naučit se národnímu sebevědomí.“

Co nám má v tomto učení pomoct? Podle Dona Sparlinga to, že se budeme otvírat světu a učit se od jiných: „Vždy jste byli nejúspěšnější, když jste přejímali vlivy jiných zemí. Česká genialita spočívá v tom, že jste schopni věci přijmout a přetvořit je. Všechno geniální, co máte, jako pivo i české baroko, jste někde posbírali a vylepšili.“

Kolektivní pokus o formulaci české vize: Mělo by se nevzdat to

Nejdůležitější hodnoty, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti. Texty devíti desítek osobností přinášela Kavárna on-line od 3. srpna do 17. listopadu. 19. listopadu se pak nad těmito myšlenkami sešla řada osobností v čele s Václavem Havlem, Václavem Bělohradským, Jiřím Grušou, Vladimírem Morávkem, Jacquesem Rupnikem a Tomášem Mozgou. Přinášíme výběr z odpovědí, na kterých se účastníci diskuse v Brně shodli.

Brněnské občanské sdružení Dialog centrum a Divadlo Husa na provázku ve spolupráci s Masarykovou univerzitou Brno letos oslovilo sto českých intelektuálů. Požádalo je, aby pro cyklus “diskusí věnovaný reflexi současné české společnosti” a pojmenovaný Kabinet Havel – Úsvit v Čechách, konkrétně pro akci Česká vize – pohled do budoucnosti České republiky, formulovali svou odpověď na otázky: Jakou vlastně máme dnes naději? Jakých je podle vás těch deset nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost české společnosti? Odpovědí měl být esej či jiný text o rozsahu zhruba čtyřiceti řádek.

Odpovědělo celkem devadesát dva oslovených, a to různou formou a v různé délce. Popravdě: napřed jich odpovědělo pouhých sedm, pak se to ale chytlo, neboť organizátor tohoto podniku Tomáš Mozga to nevzdával a urgoval a urgoval – v některých případech i jedenáctkrát po sobě…

Výsledkem je soubor odpovědí, které průběžně od 3. srpna do 17. listopadu 2009 vycházely zde, v Kavárně on-line. Z těchto odpovědí pak péčí Tomáše Mozgy, režiséra Vladimíra Morávka a dramaturga Petra Minaříka vznikl sestřih výroků, sestavený z některých formulací, které se v odpovědích objevily. Zde jej přetiskujeme.

Není nic jednoduššího než myslet si, že blahobyt bude trvat věčně. Nebude. Společnost naší republiky se začíná pozvolna, ale nicméně nebezpečně blížit ke kritickému bodu rozpadu hodnot. Ten by se následně mohl zasloužit i o rozpad společnosti. Naši studenti vykazují postupně horší výsledky v řadě oborů, a to zejména ve srovnání s jinými zeměmi. V rámci Evropské unie zaostáváme v počtu vysokoškolsky vzdělaných osob v populaci. Byla přerušena kontinuita s evropskou i světovou intelektuální elitou. V národě je zřetelná absence duchovních hodnot.

Jak z toho ven?

Podporou výuky světových jazyků u celé populace.
Na 2. stupni základních škol je třeba posílit výuku moderních dějin. Učit přitom musí jen talentovaní a vyvolení. Právě jen ti mohou očekávat, že vzdělávaná generace bude lepší, než jsou oni.
Pěstovat kritické myšlení spočívající ve schopnosti vést dialog a argumentovat.
Zvýšit společenský respekt k pravidlům.
Nelhat. Nepodplácet. Nekrást.
Nepřejídat se. Nezávidět.
Být hrdý na svou zem. Naučit se znovu úctě a vděčnosti za své bytí.
Pomáhat slabším. Mluvit pravdu. Držet slovo. Být poctivý. Čestný. Skromný. Slušný. Mít úctu. Jsme relativně malá země, a tudíž pro nás není trapnější role než velikášství.
Na vedoucích místech v národě pak ať stojí osobnosti, nikoliv mravní trosky.
Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.

Mysleme i na prodavačky
Důležité je taky – číst si.
Jde o to, aby fungovala krása, a to nejen zjevná.
Velkou a doposud nejmenovanou hodnotou tedy musí být udržování paměti (postavené na lásce). Ze všeho nejvíc dnes totiž potřebujeme duchovnost.
Je třeba osvojit si znovu schopnost slavit svátky. Za zásadní považujeme zákonem stanovenou zavírací dobu všech obchodů o nedělích a svátcích – jednak abychom změnili svůj životní styl, jednak aby mohly mít volno také všechny prodavačky, všichni pekaři a všichni řidiči těch aut, jež nám vozí blahobyt. Často to bývají matky, které tak chybějí v rodinách…
Nejdůležitější hodnotou každé společnosti je totiž rodina. Rodina cítící velkou oporu, nesoucí prestiž, ale také pověření.
Potřebujeme rozvinout novou kvalitu úcty, novou podobu spirituality, která dokáže hlouběji porozumět skrytému géniu života.
Svobodně myslet a svobodně mluvit.
Převzít odpovědnost za věci veřejné.
Odmítnout život na úkor budoucnosti.
Naučit se žít život jako službu. Mít radost ze štěstí druhých.

Nic není samozřejmé
Co je samozřejmého na tom, že vůbec existuji? Co je samozřejmého na tom, že existuje – navzdory základním fyzikálním zákonům vesmíru – živý tvor, který se může něčemu divit? A co je samozřejmého na tom, že existuje vůbec vesmír, tento nepředstavitelně velký soubor nepředstavitelně podivných událostí, objektů, jevů a vztahů?

Údiv nad nesamozřejmostí všeho, co tvoří náš svět, je prvním impulzem k otázce, jaký to všechno má smysl, proč to všechno je, proč vůbec něco je. To nevíme a nikdy se nedozvíme. Není vyloučeno, že to všechno je zde jen proto, abychom se měli čemu divit. A že my tu jsme jen proto, aby se měl kdo divit. Ale takovými úvahami žádné tajemství neodstraníme. Ihned se lze zeptat: proč je vůbec zapotřebí, aby se někdo něčemu divil?

Česká republika se v posledku musí, ať se jí to líbí nebo ne, vyrovnat s postojem k otázce existence Boha. Bájnému mýtu šířenému před dvaceti lety, že naším jediným a nejdůležitějším “bohem” je ekonomika, snad už dnes nevěří ani ten, kdo ho tenkrát tak vehementně proklamoval.
Je třeba přiznat svá pochybení.

Knihovna, to by bylo
Úplně na závěr pak navrhujeme vytvoření instituce Evropské knihovny na českém území.
Milan Kundera říká: “… co odlišuje malý národ od velkého, není fyzický rozměr jeho teritoria ani počet obyvatel, ale skutečnost, že pro malé národy není jejich historie a kultura samozřejmou součástí jejich existence.” Mělo by se začít uvažovat o knihovně jako o instituci, která by mohla změnit postavení Prahy a České republiky ve vztahu k celé Evropě.

21. století bude stoletím celosvětového rozvoje znalostní společnosti. Naše země má ty nejlepší předpoklady stát se jedním z nejvýznamnějších vzdělanostních center Evropy.

Mělo by se nevzdat to.

Česká vize 1989–2009–2029
Esenci z textů zaslaných do projektu Česká vize - Hledání identity 21. století… podepsali účastníci závěrečné diskuse, která se odehrála v Brně, totiž: filozof Václav Bělohradský, spisovatel a diplomat Jiří Gruša, spisovatel Václav Havel, režisér Vladimír Morávek, chemik a biolog Tomáš Mozga, politolog Jacques Rupnik.

Současně v minulých dnech vyšla stejnojmenná kniha o 272 stranách v nákladu 2 000 výtisků. Publikace obsahuje: všechny příspěvky zaslané do projektu Česká vize, dále informace o divadelním projektu Divadla Husa na provázku nazvaném Perverze v Čechách 2007–2009 (plus texty k němu a fotografie z něho) a informace o cyklu diskusí Kabinet Havel – Úsvit v Čechách (plus fotografie z něho).

Katarze je jako orgasmus

V polovině nultých let natočil úspěšný film Nuda v Brně a jeho méně úspěšnou recyklaci Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Pak se Vladimír Morávek vrátil do Divadla Husa na provázku a tím začala nová éra. Během pěti let realizoval dva projekty, jež vyžadovaly totální nasazení. Nejtěžší otázku Kdo jsme? zkoumal společně s Dostojevským, Formanem či Havlem. Druhý z projektů, triptych Perverze v Čechách, právě vyvrcholil premiérou inscenace České moře.

Jak jste pro svou poslední inscenaci kradli z Chorvatska moře?
Nemám příliš rád, když divadlo vyhlašuje: teď máme modrou sezonu, teď bude žlutá nebo zelená, letos to bude o Bohu, příště o kapavce. Možná už jsem za ty roky trochu okoralý a vím, že v divadle holt sezona míjí sezonu. Ale náš nový dramaturg Miroslav Oščatka, s nímž jsme letos v létě trávili v Chorvatsku rodinnou dovolenou, pořád chtěl, abychom si to nějak zformulovali, dali tomu nějaké jméno - tomu svému tušení věcí příštích.
Tak během jedné noci vznikl nápad pojmenovat duchovní prostor 2009/2010 v Huse na provázku Českým mořem - s různými hlubinami, kde lze potkat všelijaké svítící ryby, latimerie a jiné potvory. Sehnali jsme pak v přístavu různé barely, sudy a vany a na přívěsu převezli do Čech asi tak dvě stě padesát litrů moře…

Česká vize: Změňme konzumní styl

BRNO - K tuzemským oslavám dvacetiletého výročí osudových událostí 17. listopadu se v Brně známé osobnosti přihlásily nezvyklou iniciativou Česká vize. V Brně toto prohlášení, které sestavil Václav Havel z kritických postřehů stovky českých osobností, přečetli na náměstí Svobody. A vedení Divadla Husa na provázku při velkém brněnském koncertu 19. listopadu na náměstí Svobody vyzvalo veřejnost k podpisu nezvyklé petice.

Přesné číslo sympatizantů výzvy, která mluví o hodnotách, ke kterým by se měla republika v nadcházejících dvaceti letech upnout, ale šéf Provázků Vladimír Morávek neví.

“Signatářů jsou ale stovky,” říká s jedenáctidenním odstupem od vyhlášení jediného veřejného dokumentu, který v České republice k významnému výročí vznikl.

Toto pomyslné “novodobé desatero” však nenabízí deset konkrétních tezí. Umělci sepsali dvoustránkový dokument, který je neustále možný podepisovat při vstupu do Divadla Husa na provázku. “Každopádně to jde podepisovat až do února,” dodal Morávek.

Mezi známými sympatizanty nezvyklého prohlášení figurují kupříkladu spisovatel a esejista Pavel Švanda, primáš Hradišťanu Jiří Pavlica nebo známý lékař Tomáš Kára.

Všechny citované postřehy jsou v­ publikaci Česká vize, kterou vydali právě 17. listopadu. “Vyšla v nákladu dva tisíce kusů a hned při tom velkém shromáždění na Svoboďáku se jich prodalo dvanáct set kusů,” mapuje Morávek zájem veřejnosti.

Prohlášení Česká vize kupříkladu vyzývá k posílení výuky moderních dějin na základních školách nebo k zákonem stanovené zavírací době všech obchodů o nedělích a­ svátcích. To abychom změnili konzumní životní styl.

“Tu výzvu bude možné již brzo podepsat i jinak než u naší poklady. V několika dnech bude mít Česká vize i své webové stránky a bude sbírat elektronické podpisy,” uvedl dramaturg Provázku Mirek Oščatka.

Česká vize znovu vyzývá občany kupříkladu i k známým Masarykovým apelům jako je Nebát se a nekrást. “Převzít zodpovědnost za věci veřejné. Odmítnout život na úkor budoucnosti,” vyjmenovává Morávek další vize autorů.

Z Hradce Králové mu prý volali z divadla, že je to senzace a že to chtějí na vrátnici podepisovat také. “Pak nám volali ze Slovenska, chtěli po nás, abychom založili přímo stranu. My jsme se ale omluvili, že politice nerozumíme. My rozumíme leda tak kráse,” uzavírá Morávek.

Vzdejme se konzumu a učme se dějiny, vyzývají osobnosti

BRNO (mlk) - Česká společnost do budoucna potřebuje posílit na základních školách výuku moderních dějin, ale také zákonem stanovit zavírací dobu všech obchodů o nedělích a svátcích. To abychom změnili konzumní životní styl. I takové myšlenky zazněly včera v brněnském Divadle Husa na provázku při provolání Česká vize.

„Zastávám se vize jako úvahy o tom, co vlastně chceme,“ prohlásil při odpolední debatě exprezident Václav Havel. Čestný host besedy na téma něšvary a ideály současných Čechů citovaný dokument podepsal. Toto pomyslné „novodobé desatero“ však nenabízí deset konkrétních tezí, jedná se o dvoustránkový dokument, který vznikal po celý rok z postřehů bezmála stovky oslovených osobností.

Václav Havel včera mluvil o problémech současných Čechů za asistence politologa Jacquese Rupnika, diplomata a spisovatele Jiřího Gruši a filozofa Václava Bělohradského.

„Společnost naší republiky se začíná pozvolna, ale nebezpečně blížit ke kritickému rozpadu hodnot. Ten by se následně mohl zasloužit i o rozpad společnosti,“ pronesl šéf divadla Vladimír Morávek. Celý dokument posléze zazněl a mohli jej signovat také lidé na brněnském náměstí Svobody. Mluví se v něm kupříkladu o potřebě vzdělání, kritického myšlení, respektu k pravidlům, hrdosti, skromnosti a slušnosti.

Včera v noci se, jak prozradil Morávek, připojila k tomuto názorovému fóru také bývalá šéfka americké diplomacie Madeleine Albrightová. „Odpusťte mi tvrzení, že nejdůležitější hodnoty pro budoucnost české společnosti nejsou výhradně české, ale jsou univerzální. Jsou to hodnoty Masaryka a Wilsona, Havla a demokratů po celém světě,“ napsala do Brna.

Česká vize podle tvůrců poukazuje na nejdůležitější hodnoty, na kterých by v budoucnu měla stát česká společnost. „Po dvaceti letech od převratu lidé cítí, že cyklus je vyčerpaný a neodpovídá původním očekáváním,“ vysvětloval aktivitu Rupnik.

Václava Havla vítaly tisíce lidí

Bývalý prezident včera v Brně připomněl 17. listopad 1989. V Divadle Husa na provázku vznikl dokument Česká vize

BRNO - Se dvoudenním zpožděním se Brno naplno přihlásilo k oslavám 17. listopadu 1989. Včera odpoledne to vřelo postřehy předních tuzemských osobností v Divadle Husa na provázku.

A v podvečer bylo rušno na náměstí Svobody. Předního provázkovského hosta Václava Havla sem přišlo přivítat bezmála pět tisíc lidí.

„Vítám vás a raduji se z toho, že Brno se znovu stává místem kritické reflexe,“ pronesl včera Havel v Brně před zaplněným náměstím. Po jeho krátkém vstupu se většina lidí rozešla.

Obě akce chtěly připomenout a navázat na burácivý občanský kvas sametové revoluce.

„Naději vidím v tom, jak je připomínáno dvacetileté výročí. Už týden chodím z jednoho prostředí do druhého a všude je voláno po budoucnosti a výhledu. Všude reflektují současnost v celé její dvojznačnosti a to je ohromně povzbuzující,“ pronesl Havel na úvod včerejší debaty. Ve známém divadle na Zelném trhu se s ním u stolu sešli politolog Jacques Rupnik, spisovatel a diplomat Jiří Gruša a filosof Václav Bělohradský. „Bylo tam i dalších sedmapadesát významných hostů, kteří v průběhu roku přispěli do projektu Česká vize,“ uvedl dramaturg scény Miroslav Oščatka.

Ve velkém divadelním sále se tak objevil kupříkladu astrofyzik Jiří Grygar, publicista Karel Hvížďala, textař Michal Horáček, mediální producent Ivo Mathé, právník Jan Sokol, socioložka Jiřina Šiklová, novinář Erik Tabery nebo muzikant Jiří Pavlica.

Celkem dvaadevadesát osobností celý rok formulovalo, co si myslí o Češích, jejich identitě i budoucnosti. Jejich postřehy na Provázku včera představili v nové knize Česká vize a také ústy přítomných herců. „Stydím se za politiky a politiku. A také za úplatky, které se berou kde všude, hlavně u příležitosti žádosti o stavební povolení,“ míní o české přítomnosti světoznámá architektka Eva Jiřičná, která včera také defilovala v zástupu známých lidí.

Václav Havel vybral z příspěvků v představované knize pasáže, které pokládá za podstatné, a sestavil prohlášení popisující hodnoty důležité pro další vývoj České republiky.

Žijeme v první ateistické civilizaci, která nemá povědomí věčnosti a nekonečna. Proto nadřazujeme krátkodobé cíle a zisky bez ohledu na to, co bude později. Čím dál více lidí si to uvědomuje a volá po výhledu, jak to bude vypadat u nás za dalších dvacet let. Fakt, že výročí vyzvalo k reflexi a úvahám o budoucnosti, považuju za nadějeplnou věc, dodal k podvečeru Havel. Petici s výzvou Česká vize mohou lidé stále podepisovat v Divadle Husa na provázku.

Havel budil v Brně větší emoce než rockeři

BRNO - Kolem Václava Havla bylo v Brně včera pěkně živo. Někdejší prezident se potkal se svými odpůrci i nadšenými obdivovateli. Těch prvních byla nepatrná hrstka. Po svém vystoupení na Provázku strčil první český prezident do kapsy i rockery při koncertu na náměstí Svobody.

Moravané a ulička hanby
Pomyslnou uličkou hanby si musel někdejší prezident projít při vstupu do divadla. „Je to zločinec,“ bublá před Provázkem jeden muž. Nedokáže ale říci proč. Svoji nevraživost zde demonstrovala i nepatrná skupinka strany Moravané. Ještě když vycházel bývalý první muž státu, mávalo pět mužů prapory s moravskou orlicí, nesměle a mlčky třímali malé papírové transparenty.

„Uvolněte prosím místo, ať může pan prezident zatáhnout za šňůrku a odhalit nám tady v okně ještě sochu,“ rozhání s humorem situaci šéf divadla Vladimír Morávek.

Havel právě skončil svoji debatu v divadelním sále a půjde pozdravit zhruba pětitisícový dav na centrální brněnské náměstí. Čeká ho pochod zšeřelým Brnem a na Svoboďák se za mocného zájmu všudypřítomných fotografů sune bočními uličkami. „Tady sídlilo Občanské fórum,“ mává rukou někdejší Havlův poradce Petr Oslzlý do ztemnělého nádvorního plácku v uličce Mečová. Havel si letmo prohlídne místa, kde se v Brně psala novodobá historie.

Studentky jako překvapení
Při své noční inkognito pouti středem Brna budí Havel nečekané reakce. „Podívej, podívej, to je ten pán v černé bundě,“ otáčí žena svého malého syna k nezvyklé skupině lidí, v níž naráz poznala někdejší hlavu státu. Překvapení však čeká i ostře sledovaného muže. To když mu vstoupí do cesty mladá portugalská a španělská dívka a chtějí ho pozdravit. Havel si s nimi podává ruku. Dostává se mu vysvětlení. „Jsou to moje zahraniční studentky. Zkouším s nimi vaši hru Vernisáž. Ony tolik chtěly vidět autora,“ usmívá se režisér Ivo Krobot. Osvětluje tak nezvyklé tříčlenné přepadové komando, proti jehož půvabné části nic nenamítá ani jediný bodyguard, který se Havlovi nesmlouvavě věší na paty.

Havel vstupuje kolem šesté večer pasáží Komerční banky na náměstí Svobody, kde právě hraje skupina Progress. V krátké přestávce přečte herec František Derfler prohlášení Česká vize, které vlastně sám Havel sestavil z postřehů bezmála stovky tuzemských osobností. „Na vedoucích místech v národě ať stojí osobnosti, nikoliv mravní trosky,“ pronese herec za pochvalného potlesku přihlížejícího davu.

Daleko větší emoce ovšem vzbudí očekávaný host. „Zdravím vás a raduju se z toho, že Brno se opět stává místem kritické reflexe,“ pronese Havel do burácivého potlesku. Mluví o houfu lidí, kteří si přišli připomenout události před dvaceti lety. A mluví také o petici, z níž před chvílí četl herec Derfler a která bude k podpisu v Divadle Husa na provázku. Po krátkém vystoupení očekávaného muže zazní do ticha ze záznamu česká hymna v podání Evy Urbanové. Přidat se k operní divě si ovšem troufne málokdo.

Havel se loučí. Jeho prozrazená přítomnost už budí rozruch. Lidé se tlačí za jevištěm, kde na něj čeká přistavené auto. „Bravo,“ vyjadřuje své emoce uslzená žena. Ještě pár podpisů a očekávaná hvězda zmizí v limuzíně. Zaplněné náměstí se rázem podstatně vylidní.

BRNO „Cosi se musí stát ve sféře duchovní, ve sféře mravní,“ míní bývalý prezident Václav Havel.

Včera v Brně k výročí listopadu 1989 formoval vize budoucnosti českého a moravského národa. Nejprve v zaplněném sále Divadla Husa na provázku a poté na přeplněném centrálním náměstí Svobody tím uzavřel brněnský cyklus Úsvit v Čechách -Kabinet Havel.

„Společnost se začíná blížit ke kritickému bodu rozpadu hodnot,“ začíná dvoustránkový dokument, který desetitisícům lidí přečetl jeden z aktérů listopadu 1989 na Moravě František Derfler. Výzva začala ještě v noci kroužit republikou.

Tvůrci k vytvoření listiny pozvali sto osobností - a 92 jich zaslalo své názory. „Vládnout nám musí osobnosti, nikoliv mravní trosky,“ napsal ještě před svou smrtí kněz Antonín Huvar.

Například filozof Václav Bělohradský v Brně před formováním vizí upřednostňuje chování člověka v konkrétní situaci. „Jsou lidé, kteří je vyřešili a zůstali v naší kolektivní paměti,“ dodal s pohledem k bývalému prezidentovi. „Tak by se měly chovat elity,“ řekl.

„Hodnoty a elity spolu souvisí,“ soudí filozof Jacques Rupnik. Charakteristikou české společnosti je podle něj zdecimovanost elit. Podle něj v tuzemsku chybí pozitivní svoboda, schopnost ovlivnit veřejné dění, politiku a debatu. „Ne otázky, které dá ten, kdo je na Hradě, a sám si je odpoví,“ řekl.

Podle Havla se i lidé, kteří se vyjadřovali v rámci projektu, shodují na chybějící duchovní dimenzi. To naznačuje i dokumentaristka Olga Sommerová s odkazem na příklad studentů: „Nežijí za ostnatým drátem a nic jim nechybí. Tuší sice, že populista Paroubek hodlá zadlužit tuto zem na úkor jejich budoucnosti, ale jejich protest skončí u recesistické vajíčkové kanonády.“

Politička českého původu Madeleine Albrightová napsala, že nejdůležitější hodnoty pro českou společnost jsou univerzální. Jmenovala hodnoty Masaryka, Wilsona, Havla a demokratů po celém světě, k nimž patří svoboda projevu a myšlení, respekt k názoru druhých, rovnost občanských a politických práv, zdvořilost, spravedlnost, péče o životní prostředí, láska k pravdě a vědomí, že národní zájmy se pojí s prosperitou regionálních a globálních sousedů.

Z oslovených je ke stavu společnosti velká část kritická. Zpěvačka Marta Kubišová například doporučuje věnovat ve školách více času výuce moderních dějin, i další navrhují zvýšit úroveň vzdělávání, která se propadá. Překladatel Martin Hilský stejně jako architektka Eva Jiřičná upozorňují na boj s korupcí. „Stydím se za úplatky, které se berou všude,“ řekla.

Řada diskutujících přitom spojuje budoucnost s vírou, ale i mravními zásadami. A starobrněnský opat Lukáš Evžen Martinec šel ještě dál: „Česká republika se musí, ať se jí to líbí, nebo ne, vyrovnat s postojem k otázce existence Boha.“

Dokument, který převzal zajímavé myšlenky a návrhy, doporučuje mimo jiné zákonem stanovit zavírací dobu obchodů o nedělích a svátcích, aby lidé měli k sobě blíž, vyzdvihnout rodinu, ale také vybudovat v ČR evropskou knihovnu.

***
„Stydím se za úplatky, které se berou všude,“ řekla o korupci architektka Eva Jiřičná

„Vládnout nám musí osobnosti, nikoliv mravní trosky,“ napsal kněz Antonín Huvar

Oslavy listopadu 89 vrcholí, do Brna přijíždí i Václav Havel

S odstupem dvou dnů vypuknou dnes v Brně lidové oslavy 17. listopadu 1989. Na náměstí Svobody začne v 17:00 oncert skupiny Progres, po kterém bude následovat vystoupení Michala Prokopa se skupinou Framus Five.

Nepůjde však jen o písničky. Na pódiu centrálního náměstí se vystřídají také někteří aktéři a moderátoři tehdejších masových shromáždění. “Pozvali jsme Petra Oslzlého, Františka Derflera, Břetislava Rychlíka a mnohé další,” uvedla ředitelka pořadatelského kulturního centra Monika Šimková. Na koncert je vstup zdarma.

Nejvýznamnějším hostem bude ovšem Václav Havel. Promluvit k oslavujícím lidem by měl v krátkém bloku po půl šesté večer. “Měl by přečíst krátký text a formulovat v něm vizi, tedy deset nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost společnosti,” uvedl šéf Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek. Právě na této scéně na Zelném trhu se uskuteční v 16:00 pořad nazvaný Kabinet Havel. Někdejší prezident se ho zúčastní vedle dalších intelektuálů, jako jsou Jacques Rupnik, Jiří Gruša či Václav Bělohradský. Vstupenky na toto setkání už nejsou.

I tak bude stát za to k budově Provázku vyrazit. Před divadelním domem totiž vyrostlo Reliquiarum, což je svérázný stan i divadelní záležitost. Skupina nazvaná “Depresivní děti touží po penězích” zájemcům nabídne 150 “fetišů české identity”. K vidění budou třeba ostatky sv. Václava Klause, sv. Jiřiny Bohdalové, sv. Angely Merkelové nebo sv. Lajky, psí fenky, která letěla z Ruska do vesmíru.

Kolektivní pokus o formulaci české vize: Mělo by se nevzdat to

Nejdůležitější hodnoty, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti. Texty devíti desítek osobností přinášela Kavárna on-line od 3. srpna do 17. listopadu. 19. listopadu se pak nad těmito myšlenkami sešla řada osobností v čele s Václavem Havlem, Václavem Bělohradským, Jiřím Grušou, Vladimírem Morávkem, Jacquesem Rupnikem a Tomášem Mozgou. Přinášíme výběr z odpovědí, na kterých se účastníci diskuse v Brně shodli.

Brněnské občanské sdružení Dialog centrum a Divadlo Husa na provázku ve spolupráci s Masarykovou univerzitou Brno letos oslovilo sto českých intelektuálů. Požádalo je, aby pro cyklus “diskusí věnovaný reflexi současné české společnosti” a pojmenovaný Kabinet Havel – Úsvit v Čechách, konkrétně pro akci Česká vize – pohled do budoucnosti České republiky, formulovali svou odpověď na otázky: Jakou vlastně máme dnes naději? Jakých je podle vás těch deset nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost české společnosti? Odpovědí měl být esej či jiný text o rozsahu zhruba čtyřiceti řádek.

Odpovědělo celkem devadesát dva oslovených, a to různou formou a v různé délce. Popravdě: napřed jich odpovědělo pouhých sedm, pak se to ale chytlo, neboť organizátor tohoto podniku Tomáš Mozga to nevzdával a urgoval a urgoval – v některých případech i jedenáctkrát po sobě…

Výsledkem je soubor odpovědí, které průběžně od 3. srpna do 17. listopadu 2009 vycházely zde, v Kavárně on-line. Z těchto odpovědí pak péčí Tomáše Mozgy, režiséra Vladimíra Morávka a dramaturga Petra Minaříka vznikl sestřih výroků, sestavený z některých formulací, které se v odpovědích objevily. Zde jej přetiskujeme.

Není nic jednoduššího než myslet si, že blahobyt bude trvat věčně. Nebude. Společnost naší republiky se začíná pozvolna, ale nicméně nebezpečně blížit ke kritickému bodu rozpadu hodnot. Ten by se následně mohl zasloužit i o rozpad společnosti. Naši studenti vykazují postupně horší výsledky v řadě oborů, a to zejména ve srovnání s jinými zeměmi. V rámci Evropské unie zaostáváme v počtu vysokoškolsky vzdělaných osob v populaci. Byla přerušena kontinuita s evropskou i světovou intelektuální elitou. V národě je zřetelná absence duchovních hodnot.

Jak z toho ven?

Podporou výuky světových jazyků u celé populace.
Na 2. stupni základních škol je třeba posílit výuku moderních dějin. Učit přitom musí jen talentovaní a vyvolení. Právě jen ti mohou očekávat, že vzdělávaná generace bude lepší, než jsou oni.
Pěstovat kritické myšlení spočívající ve schopnosti vést dialog a argumentovat.
Zvýšit společenský respekt k pravidlům.
Nelhat. Nepodplácet. Nekrást.
Nepřejídat se. Nezávidět.
Být hrdý na svou zem. Naučit se znovu úctě a vděčnosti za své bytí.
Pomáhat slabším. Mluvit pravdu. Držet slovo. Být poctivý. Čestný. Skromný. Slušný. Mít úctu. Jsme relativně malá země, a tudíž pro nás není trapnější role než velikášství.
Na vedoucích místech v národě pak ať stojí osobnosti, nikoliv mravní trosky.
Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.

Mysleme i na prodavačky
Důležité je taky – číst si.
Jde o to, aby fungovala krása, a to nejen zjevná.
Velkou a doposud nejmenovanou hodnotou tedy musí být udržování paměti (postavené na lásce). Ze všeho nejvíc dnes totiž potřebujeme duchovnost.
Je třeba osvojit si znovu schopnost slavit svátky. Za zásadní považujeme zákonem stanovenou zavírací dobu všech obchodů o nedělích a svátcích – jednak abychom změnili svůj životní styl, jednak aby mohly mít volno také všechny prodavačky, všichni pekaři a všichni řidiči těch aut, jež nám vozí blahobyt. Často to bývají matky, které tak chybějí v rodinách…
Nejdůležitější hodnotou každé společnosti je totiž rodina. Rodina cítící velkou oporu, nesoucí prestiž, ale také pověření.
Potřebujeme rozvinout novou kvalitu úcty, novou podobu spirituality, která dokáže hlouběji porozumět skrytému géniu života.
Svobodně myslet a svobodně mluvit.
Převzít odpovědnost za věci veřejné.
Odmítnout život na úkor budoucnosti.
Naučit se žít život jako službu. Mít radost ze štěstí druhých.

Nic není samozřejmé
Co je samozřejmého na tom, že vůbec existuji? Co je samozřejmého na tom, že existuje – navzdory základním fyzikálním zákonům vesmíru – živý tvor, který se může něčemu divit? A co je samozřejmého na tom, že existuje vůbec vesmír, tento nepředstavitelně velký soubor nepředstavitelně podivných událostí, objektů, jevů a vztahů?

Údiv nad nesamozřejmostí všeho, co tvoří náš svět, je prvním impulzem k otázce, jaký to všechno má smysl, proč to všechno je, proč vůbec něco je. To nevíme a nikdy se nedozvíme. Není vyloučeno, že to všechno je zde jen proto, abychom se měli čemu divit. A že my tu jsme jen proto, aby se měl kdo divit. Ale takovými úvahami žádné tajemství neodstraníme. Ihned se lze zeptat: proč je vůbec zapotřebí, aby se někdo něčemu divil?

Česká republika se v posledku musí, ať se jí to líbí nebo ne, vyrovnat s postojem k otázce existence Boha. Bájnému mýtu šířenému před dvaceti lety, že naším jediným a nejdůležitějším “bohem” je ekonomika, snad už dnes nevěří ani ten, kdo ho tenkrát tak vehementně proklamoval.
Je třeba přiznat svá pochybení.

Knihovna, to by bylo
Úplně na závěr pak navrhujeme vytvoření instituce Evropské knihovny na českém území.
Milan Kundera říká: “… co odlišuje malý národ od velkého, není fyzický rozměr jeho teritoria ani počet obyvatel, ale skutečnost, že pro malé národy není jejich historie a kultura samozřejmou součástí jejich existence.” Mělo by se začít uvažovat o knihovně jako o instituci, která by mohla změnit postavení Prahy a České republiky ve vztahu k celé Evropě.

21. století bude stoletím celosvětového rozvoje znalostní společnosti. Naše země má ty nejlepší předpoklady stát se jedním z nejvýznamnějších vzdělanostních center Evropy.

Mělo by se nevzdat to.

Česká vize 1989–2009–2029
Esenci z textů zaslaných do projektu Česká vize - Hledání identity 21. století… podepsali účastníci závěrečné diskuse, která se odehrála v Brně, totiž: filozof Václav Bělohradský, spisovatel a diplomat Jiří Gruša, spisovatel Václav Havel, režisér Vladimír Morávek, chemik a biolog Tomáš Mozga, politolog Jacques Rupnik.

Současně v minulých dnech vyšla stejnojmenná kniha o 272 stranách v nákladu 2 000 výtisků. Publikace obsahuje: všechny příspěvky zaslané do projektu Česká vize, dále informace o divadelním projektu Divadla Husa na provázku nazvaném Perverze v Čechách 2007–2009 (plus texty k němu a fotografie z něho) a informace o cyklu diskusí Kabinet Havel – Úsvit v Čechách (plus fotografie z něho).

Katarze je jako orgasmus

V polovině nultých let natočil úspěšný film Nuda v Brně a jeho méně úspěšnou recyklaci Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Pak se Vladimír Morávek vrátil do Divadla Husa na provázku a tím začala nová éra. Během pěti let realizoval dva projekty, jež vyžadovaly totální nasazení. Nejtěžší otázku Kdo jsme? zkoumal společně s Dostojevským, Formanem či Havlem. Druhý z projektů, triptych Perverze v Čechách, právě vyvrcholil premiérou inscenace České moře.

Jak jste pro svou poslední inscenaci kradli z Chorvatska moře?
Nemám příliš rád, když divadlo vyhlašuje: teď máme modrou sezonu, teď bude žlutá nebo zelená, letos to bude o Bohu, příště o kapavce. Možná už jsem za ty roky trochu okoralý a vím, že v divadle holt sezona míjí sezonu. Ale náš nový dramaturg Miroslav Oščatka, s nímž jsme letos v létě trávili v Chorvatsku rodinnou dovolenou, pořád chtěl, abychom si to nějak zformulovali, dali tomu nějaké jméno - tomu svému tušení věcí příštích.
Tak během jedné noci vznikl nápad pojmenovat duchovní prostor 2009/2010 v Huse na provázku Českým mořem -  s různými hlubinami, kde lze potkat všelijaké svítící ryby, latimerie a jiné potvory. Sehnali jsme pak v přístavu různé barely, sudy a vany a na přívěsu převezli do Čech asi tak dvě stě padesát litrů moře…

Fotografie Tomáše Hájka, www.tomashajek.cz

ČESKÁ VIZE
nejdůležitější hodnoty, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti

Dialog centrum a Divadlo Husa na provázku ve spolupráci s Masarykovou univerzitou oslovilo sto českých intelektuálů a poprosilo je, aby pro projekt Úsvit v Čechách (KABINET HAVEL) formulovali: jakou vlastně máme dnes naději? Odpověděli celkem devadesát dva oslovení (seznam viz níže). Popravdě: Napřed jen sedm, pak se to ale chytlo. Tomáš Mozga to nicméně musel pořád dokola urgovat – někdy i jedenáctkrát po sobě…

Není nic jednoduššího, než myslet si, že blahobyt bude trvat věčně. Nebude.
Společnost naší republiky se začíná pozvolna, ale nicméně nebezpečně, blížit ke kritickému bodu rozpadu hodnot. Ten by se následně mohl zasloužit i o rozpad společnosti. Naši studenti vykazují postupně horší výsledky v řadě oborů- a to zejména ve srovnání s jinými zeměmi.
V rámci Evropské unie zaostáváme v počtu vysokoškolsky vzdělaných osob v populaci.
Byla přerušena kontinuita s evropskou i světovou intelektuální elitou.
V národě je zřetelná absence duchovních hodnot.

Jak z toho ven?

Podporou výuky světových jazyků u celé populace.
Na druhém stupni základních škol je třeba posílit výuku moderních dějin. Učit přitom musí jen talentovaní a vyvolení. Právě jen ti mohou očekávat, že vzdělávaná generace bude lepší než jsou oni.
Pěstovat kritické myšlení spočívající ve schopnosti vést dialog a argumentovat.
Zvýšit společenský respekt k pravidlům.
Nelhat. Nepodplácet. Nekrást. Nepřejídat se. Nezávidět.
Být hrdý na svou zem.
Naučit se znovu úctě a vděčnosti za své bytí.
Pomáhat slabším. Mluvit pravdu. Držet slovo. Být skromný. Poctivý. Čestný. Skromný. Slušný. Mít úctu.
Jsme relativně malá země a tudíž pro nás není trapnější role, než velikášství.
Na vedoucích místech v národě pak ať stojí osobnosti, nikoliv mravní trosky.
Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.
Důležité je rovněž- číst si.
Jde o to, aby fungovala krása, a to  nejen zjevná.
Velkou a doposud nejmenovanou hodnotou tedy musí být udržování paměti (postavené na lásce). Ze všeho nejvíc dnes totiž potřebujeme duchovnost.
Je třeba osvojit si znovu schopnost slavit svátky. Za zásadní považujeme zákonem stanovenou zavírací dobu všech obchodů o nedělích a svátcích, jednak abychom změnili svůj životní styl, jednak aby mohli mít volno taky všechny prodavačky, všichni pekaři a všichni řidiči těch aut, co nám vozí blahobyt. Často to bývají matky, které tak chybí v rodinách… Nejdůležitější hodnotou každé společnosti je totiž rodina. Rodina cítící velkou oporu, nesoucí prestiž, ale také pověření.
Potřebujeme rozvinout novou kvalitu úcty, novou podobu spirituality, která dokáže hlouběji porozumět skrytému géniu života.
Svobodně myslet a svobodně mluvit.
Převzít zodpovědnost za věci veřejné.
Odmítnout život na úkor budoucnosti.
Naučit se žít život jako službu. Mít radost ze štěstí druhých.

Česká republika se vposledku musí, ať se jí to líbí a nebo ne, vyrovnat  s postojem k otázce existence Boha. Bájnému mýtu šířenému před 20 lety, že naším jediným a nejdůležitější „bohem“ je ekonomika, snad už dnes nevěří ani ten, kdo ho tenkrát tak vehementně proklamoval.
Je třeba přiznat svá pochybení.

Úplně na závěr pak navrhujeme vytvoření instituce Evropské knihovny na českém území.
Milan Kundera napsal: „…co odlišuje malý národ od velkého, není fyzický rozměr jeho teritoria, ani počet obyvatel, ale skutečnost, že pro malé národy není jejich historie a kultura samozřejmou součástí jejich existence“. Mělo by se začít uvažovat o knihovně jako o instituci, která by mohla změnit postavení Prahy a České republiky ve vztahu k celé Evropě.

21. století bude stoletím celosvětového rozvoje znalostní společnosti. Naše země má ty nejlepší předpoklady stát se jedním z nevýznamnějších vzdělanostních center Evropy.

Co je samozřejmého na tom, že vůbec existuji? Co je samozřejmého na tom, že existuje – navzdory základním fyzikálním zákonům vesmíru – živý tvor, který se může něčemu divit? A co je samozřejmého na tom, že existuje vůbec vesmír, tento nepředstavitelně velký soubor nepředstavitelně podivných událostí, objektů, jevů a vztahů?

Údiv nad nesamozřejmostí všeho, co tvoří náš svět, je prvním impulzem k otázce, jaký to všechno má smysl, proč to všechno je, proč vůbec něco je. To nevíme a nikdy se nedozvíme. Není vyloučeno, že to všechno je zde jen proto, abychom se měli čemu divit. A že my tu jsme jen proto, aby se měl kdo divit. Ale takovými úvahami žádné tajemství neodstraníme. Ihned se lze zeptat: proč je vůbec zapotřebí, aby se někdo něčemu divil?

Jde o to nevzdat to.

Poznámka: Česká vize 2009 vznikla na základě podnětů 92 osobností. Svými podněty přispěli:
Madeleine Albrightová, Jan Benda, Stanislav Bernard, Jan Budař, Vojtěch Cikrle, Václav Cílek, Václav Cvrček, Michal Dalecký, Jiří X. Doležal, Jan Duda, Milena Flodrová, Luděk Galuška, Libor Grubhoffer, Jiří Grygar, Lukáš Hadrava, Tomáš Halík, Eva M. Hejzlarová, Eva Herrmannová, Martin Hilský, Ivan Holoubek, Michal Horáček, Vít Hrdoušek, Jan Hron, Antonín Huvar, Karel Hvížďala, Helena Illnerová, Martin Jahn, Jeroným Janíček, Kateřina Janků, Jakub Jareš, Eva Jiřičná, Pavel Jungwirth, Vladimír Just, Petr Kadlec, Tomáš Kára, Erazim Kohák, Rut Kolínská, Stanislav Komárek, Ladislava Košíková, Josef Kovalčuk, Zbyněk Král, Lumír Krejčí, Marta Kubišová, Petr Langer, Zdeněk Lukeš, Lukáš Evžen Martinec, Eva Matějková, Veronika Matějková, Ivo Mathé, Ivan Medek, Kateřina Melenová, Josef Michl, Petr Mikšíček, Meda Mládková, Vladimír Morávek, Luděk Niedermayer, Roman Onderka, Vlastimil Ondra, Petr Oslzlý, Teťana Ostapčuk, Miroslav Oščatka, Jiří Pavlica, Jan Payne, Markéta Pilátová, Josef Pleskot, Jiří Plocek, Petra Procházková, Martin C. Putna, Martin Reiner, Blanka Říhová, Jan Sokol, Olga Sommerová, Thomas Donaldson Sparling, Jana Stávková, David Storch, Jiří Stránský, Kateřina Šedá, Jiřina Šiklová, Marek Špalek, Jindřich Štreit, Hana Šůrová, Pavel Švanda, Rudolf Švaříček, Erik Tabery, Milan Uhde, Ludvík Vaculík, Vlastimil Veselý, Zbyněk Vybíral, Petr Zelenka, Ladislav Zeman, Jiří Zemánek, Miroslav Zikmund

Děkujeme jim všem.

PETR OSLZLÝ
VLADIMÍR MORÁVEK
VÁCLAV HAVEL
JACQUES RUPNIK
JIŘÍ GRUŠA
TOMÁŠ MOZGA

Ani sebevětší investice do technologií a platů nezajistí výsledky na poli vzdělání a výzkumu

Princip Desatera jako deseti nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti

Český národ učinil za posledních 20 let nepochybně velký skok v oblasti ekonomického rozvoje. Ekonomický rozvoj však nebyl provázen adekvátním rozvojem morálních a duchovních hodnot. To má za následek, že česká společnost se rychle postupujícím tempem začíná měnit na společnost materialisticky orientovanou. Místo duchovních a morálních ideálů tak na čele pomyslného žebříčku hodnot zakotvily hodnoty materiální – dochází ke krizi hodnot.

Domnívám se, že jedním z důvodů tohoto nepříznivého posunu společenských priorit je skutečnost, že naší zemi začíná chybět pevný hodnotový systém – pevné mantinely, které by umožnily naši zemi bezpečně převést ze společnosti postkomunistické na společnost vzdělanostní (knowledge-based society).

Moudrost přírody nás učí naslouchat kouzlu jednoduchosti. Pokud bych měl doporučit deset bodů, které mohou být zásadně důležité, je to pro mne na prvním místě návrat k Desateru přikázání. Desatero je podle mě tím jednouchým, ale přitom velmi silným mantinelem, jenž může výrazně napomoci. Dodržování Desatera s akcentací na lásku k bližnímu umožní vytvořit vysokou kulturnost společenského prostředí, která je nezbytně nutná pro trvalý rozvoj.

Chápu, že se někomu může na první pohled zdát výběr Desatera přikázání, coby klíčových deseti bodů pro rozvoj naší společnosti, jako nadnesený. V reflexi historie však tato otázka dostává zcela jiný rozměr - Desatero přikázání je jedním ze základních pilířů křesťanství, tedy filozofie, na které byly vybudovány obě nejvyspělejší civilizace novověku - evropská a americká (Spojené státy americké). I obě tyto civilizace nyní procházejí krizí svých hodnotových systémů, která podle mého názoru úzce souvisí s jejich odklonem od svých kořenů – křesťanství, jenž má desatero jako svůj základní etický princip.

Samozřejmě se najdou názory, že pro budoucnost naší země je prioritně důležitá podpora rozvoje vzdělání, výzkumu, vývoje špičkových technologií, a tak dále – chceme se přece dříve či později stát  zemí se vzdělanostní společností. To je na první pohled pravda – často se však zapomíná na to, že špičkové vzdělání a ještě více špičkový výzkum a vývoj potřebují proto, aby vůbec mohly být, kromě odborníků, nejlepšího technologického vybavení a silné finanční podpory, i neviditelné společenské mikroklima – kulturu prostředí.

Mohu toto tvrzení podpořit i vlastní zkušeností. Měl jsem to štěstí pracovat pro instituci, které se principy Desatera podařilo implementovat a dlouhodobě udržet jako integrální část její filosofie (nebo chcete-li firemní kultury). V prostředí, kde panuje otevřenost, vstřícnost a vzájemná důvěra a kde neexistují pracovní smlouvy, neboť podaná ruka a dané slovo je bráno ze strany instituce jako vyšší závazek vůči zaměstnanci než pracovní smlouva – v takové kultuře prostředí se rodí nápady téměř samy. Co je ještě důležitější – v takovém prostředí je možné sdílení nových poznatků, tedy spolupráce.

Pokud však není vytvořena kultura prostředí, které je svým hodnotovým systémem blízké filosofii Desatera, ani sebevětší investice do technologií a platů, které si naši pedagogové a vědci bezesporu zaslouží, nedokáží na poli vzdělání a výzkumu zajistit očekávané výsledky. Mnohonásobně to potom platí u velkých vědeckých projektů, které vyžadují dlouhodobou realizaci a širokou mezioborovou spolupráci. Právě tyto projekty většinou přináší nejcennější výsledky, jenž svým významem mění charakter světa – tady se potom přítomnost onoho tajemného fluida – mikroklimatu – stává podmínkou přímo nezbytnou. Jako příklad lze uvést Ameriku šedesátých let, kde celkové klima umožnilo úspěšnou realizaci projektu Apollo a naplnění jedné touhy lidstva – úspěšné cesty na Měsíc.

Pro všechny tyto důvody považuji návrat k principům Desatera za deset nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti.

Dodatek:
Z absence pevných morálních principů a duchovních hodnot pramení také skutečnost, že naše země si těžko hledá svoje postavení a identitu ve světě - a  místo otázky: „Jakou roli chceme ve světě zastávat?“ se ptáme „Jaká role je nám souzena?“

Naštěstí při hledání naší národní identity pak může pomoci odkaz na díla našich předních osobností:
Při hledání odpovědi na otázku: „Co může jednotlivec udělat pro rozvoj naší země?“ je oporou odkaz díla Tomáše G. Masaryka.
Při hledání odpovědi na otázku „Co může český národ udělat pro rozvoj Evropy?“ je inspirací síla odkazu Karla IV.
Konečně, odpověď na otázku „Jak může český národ přispět pro rozvoj světa“ pak přímo vyzařuje z příkladu Václava Havla.

21. století bude stoletím celosvětového rozvoje znalostní společnosti. Kulturní a duševní bohatství a vysoká vzdělanost opírající se o tradici díla učitele národů Jana A. Komenského vždy patřily k pokladům našeho národa a jsou jeho hlavní devizou i do budoucna. Máme i silné vzory a proto věřím, že naše země má ty nejlepší předpoklady stát se jedním z nevýznamnějších vzdělanostních center Evropy. Jsem proto přesvědčen, že éra znalostní společnosti bude i epochou renesance postavení České republiky v rámci Evropy i světa.

Albrightová: Naslouchejme Masarykovi, Wilsonovi a Havlovi

Odpusťte mi tvrzení, že nejdůležitější hodnoty pro budoucnost české společnosti nejsou výhradně české, ale jsou univerzální. Jsou to hodnoty Masaryka a Wilsona, Havla a demokratů po celém světě:
svoboda projevu a myšlení;
respekt k názoru druhých;
rovnost občanských a politických práv;
zdvořilost ve veřejných debatách;
oddanost spravedlnosti;
dobrá péče o životní prostředí;
láska k pravdě;
a vědomí, že národní zájmy jsou spojeny s prosperitou regionálních a globálních sousedů.

Forgive me for suggesting that the values most important for the future of Czech society are not solely Czech but also universal. These are the values of Masaryk and Wilson, Havel and democrats everywhere:
freedom of expression and thought;
respect for the views of others;
equality in civil and political rights;
civility in public debate;
a commitment to justice;
good stewardship of the environment;
love of truth;
and an understanding that national interests are linked to the well-being of regional and global neighbors.

Jiřina Šiklová: Nelitujme se a nestěžujme si

1) Interiorizace hodnot Evropy, které vycházejí z judaismu, helénské kultury, římského práva a křesťanství a jeho různých denominací a do které určitě patří schopnost reflexe viny, vyznání viny, ale i odpuštění.

2) Umění proklamovat svoje názory, diskutovat o nich, obhajovat je, prosazovat a nést za ně odpovědnost.

3) Vytvoření sítě občanských a dobrovolnických iniciativ, které jsou bází pro demokratický systém a v nichž se lidé učí být občany odpovědnými za sebe sama, svůj život a život své rodiny.

4) Stát a společnost má člověku pomoci, ale jen když se dostane do nezaviněné nouze nebo problémů, které neumí či nedokáže sám řešit.

5) Přijmout názory a postoje druhého či druhých, pokud mne o nich druzí v diskusi přesvědčí nebo alespoň své postoje a hodnoty pro mne srozumitelně zdůvodní.

6) Odmítání flagelantství a přijetí postoje pouhých obětí objektivního dění, které pak vede k pasivitě, sebelitování a neustálému stěžování a obviňování druhých a v důsledku toho na rozdělení společnosti na „my a oni“.

7) Schopnost sebereflexe, sebeironie, ale i entusiasmu při obhajování názorů.

8) Chápání událostí v kontextu jejich dění a to jak u dějinných událostí, tak i u postojů jedinců, což ale není totožné s omluvou a neodpovědností.

9) Vytvoření politických stran, jejichž přestavitelé budou schopni odpovědně zastávat názory a zájmy odlišných skupin lidí, kteří si je zvolili v demokratických volbách, jejichž pravidla budou srozumitelná většině občanů.

10) Kontrola těchto stran a celého demokratického systému a všech funkčních institucí, které představují  společenský systém, a odvolatelnost těch, kteří tato pravidla nedodržují.

Každý má tolik svobody, kolik si jí zaslouží či kolik se o ni zaslouží

Stav je neutěšený. Hodnotový systém se zhroutil či přinejmenším je narušen a silně znejistěn. Mnohdy se zdá, že jedinou před dvaceti lety nově nabytou hodnotou české společnosti, kterou můžeme v současné skepsi obhajovat, je svoboda. Svoboda však není neměnným stavem, je to zvláštním pohyblivým vztahovým i hodnotovým polem, které je křehké a zranitelné.

Uprostřed jedné noci před dvaadvaceti lety, když síly umdlévaly, jsem sám sebe k další aktivitě povzbuzoval tím, že každý má tolik svobody, kolik si jí zaslouží či kolik se o ni zaslouží. Je-li tedy první hodnotou svoboda, je hned druhou odpovědnost. Musíme si být vědomi zodpovědnosti za svobodu svého státu, společenství, rodiny i za svou vnitřní svobodu. I v nesvobodné společnosti mohou žít vnitřně svobodní lidé (bez nich by se do této země nevrátila před dvaceti lety svoboda). Ale platí to i naopak, i ve svobodné společnosti mohou žít vnitřně nesvobodní lidé. V okamžiku, kdy začnu narušovat svobodu někoho jiného, omezuji i tu vlastní. Rasista je uvězněn ve své nenávisti. Svobodně žijí jen tolerantní lidé. Další hodnotou je tedy tolerance. (Záměrně jsem nenapsal třetí, protože nejde o pořadí, ale o množinu či sytém hodnot, v němž jedna je napojena na druhou a všechny se vzájemně podmiňují.)

Ani tolerance však není bezbřehá. Tolerance ke zlu je lhostejností (v lepším případě, v horším je napomáháním). V období totality nám pomáhali lidé žijící v západních demokraciích, kterým jsme mohli být lhostejní, oni však věděli, že svoboda je nedělitelná. Ze stejného důvodu si dovedli pomáhat lidé i uvnitř tehdejší společnosti. Skrze železnou oponu prorůstalo a zde bujelo strukturované (i když nevelké) společenství solidarity. Optimisticky se domnívám, že tato hodnota se z naší společnosti nevytratila, a nejen to, občas se mi zdá, že se i rozvíjí.

Pesimismus naopak vyvolává bujení lži, jemuž se u nás mimořádně daří. Bere na sebe podoby nejrůznějších podvodů, korupce, falešných slibů, nedodržování politického slova, kradení myšlenek, neoprávněné užívání titulů a mnoho jiných, z nichž některé si ještě ani nedovedeme představit. Zasazovat se o pravdu proti lži je u nás často chápáno jako naivní počínání. Nesmíme se ho však proto bát ani se ho vzdát, protože čelit současné záplavě můžeme jedině permanentním hledáním pravdy. Nástrojem nám k tomu vždy byla a bude kreativita a kritické myšlení, které nemá s naivitou nic společného.

Další se svobodou vzájemně provázanou hodnotou musí tedy být péče o vzdělanost a v širším smyslu péče o kulturu. Každé společnosti, která bude dobře materiálně zabezpečená, ale nedostatečně vzdělaná, bude hrozit kulturní úpadek a nejrůznější formy nesvobody.

Snad nejvíc nebezpečnou, plíživou nesvobodou maskující se do barevných kostýmů falešných svobod, která nám takto hrozí, je konzum. Obranou proti němu je skromnost… obranou proti němu je ohleduplnost ke krajině, v níž jsme se narodili a v níž žijeme… obranou proti němu je odmítání zábavné vyprázdněnosti, kterou nás zaplavují média… obranou proti konzumu je rozvíjení duše… Duše se však nemůže rozvíjet bez lásky. A láska v různých formách a podobách - laskavá i nesmlouvavá - je ukryta ve všech jmenovaných hodnotách, na nichž snad lze stavět hledání nového „úsvitu“ naší společnosti.

Stav je neutěšený. Zdá se, že rozklad je nevratný. Velkou a doposud nejmenovanou hodnotou proto je udržování paměti (i ono by mělo být postaveno na lásce), protože v paměti našeho společenství (národního i občanského) i prostoru (přírodního i duchovního) jsou ukryty inspirace, na něž lze navazovat při (možná donkichotském) prosazování hodnot, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti…